V Bradavicích pošesté - Vztahy se prohlubují

XXIII. Vztahy se prohlubují

„Co takhle podstrčit Snapovi Veritasérum?“ nadhodil Ron. „Jako učitel lektvarů musel o Lektvaru života přece už slyšet, ne?“
„Chceš podstrčit učiteli Veritasérum? Za to by nás mohli vyloučit!“ zděsila se Hermiona.
„Jo, to je fakt. To bych nedělal,“ řekl Harry rozvážně. „Ale neříkejte mi, že se ten Lektvar propadl do země.“
„Skočím si do knihovny,“ oznámila Ginny.
„Takhle pozdě?“ podivil se Harry.
„Jo, no, víš, potřebuju si ověřit jednu věc. Nějak mi tu nesouhlasí množství pohlcovaného světla salamandry. Hagrid říkal, že je v tom rozdíl podle barvy tvora. Musím se na to kouknout.“
„Kdybys řekla, pomohla bych ti,“ nabídla se Hermiona.
„Já vím, ale myslím, že bys tu teď měla zůstat… řekneš mi pak ale, na co jste přišli.“
„Půjdu s tebou, aby se ti nic nestalo,“ řekl Harry a už se zvedal z křesla, když ho Ginny zarazila.
„Když jsem říkala Hermioně, aby tu zůstala, tím spíš tu buď ty. Musíte dořešit ten Lektvar života.“ Když se na ni vyčítavě zadíval, pokračovala: „Podívej se, nejsem malá holka, nic se mi nestane a navíc, jsme přece v Bradavicích, ne?“
Harry se nejistě usmál. „Tak dobrá.“
„Lektvar života!“ rozčiloval se Ron, když jeho sestra prolezla portrétem. „To zní jak z nějaký pohádky.“
„Jo, to je fakt.“
„Hele, vy dva, jsem unavený, půjdu si nahoru lehnout. Stejně nic nevyřešíme a kdybych šel za Ginny, dostanu akorát vynadáno.“
„To je taky fakt.“
Harry vyběhl po schodech nahoru do ložnice a slastně se rozplácl na posteli. Dneska toho na něj bylo dost. Celý den lítal s Ginny v Prasinkách, no dobrá, nelítal, spíše stál na jednom místě, protože si Ginny usmyslela, že má chuť na sladké a tak skoro celou dobu strávili v Medovém ráji, ale to byl náhodou taky docela slušný výkon.
A navíc si dělal starosti kvůli tomu lektvaru. Jestli ho nenajde, Sirius se nevrátí. Co mohl ale udělat? Neměl ani potuchy, kde tu pitomou tekutinu hledat a už to byly téměř dva měsíce a on s tím nijak nepohnul.
„Vánoce, za dva dny jsou zase Vánoce,“ řekl si jen tak pro sebe a přemýšlel, jaký by Siriusův návrat byl skvělý dárek. Jenže čas letěl a nedal se nijak podplatit.
Když tak ležel na posteli a přemýšlel, uvědomil si, že se vlastně příšerně nudí a tak popadl knihu se zlatým nápisem, který hlásal: BÁJE A POVĚSTI Z KOUZELNICKÉHO ŽIVOTA aneb vymýšlejme pohádky. Byl už snad někde v půlce téhle knihy a četl ji už strašně dlouho, protože neměl čas a taky ho moc nebavila.
Prstem přejížděl po obsahu a nakonec se rozhodl přečíst si pověst o černokněžníku Vrakoboru a lesní víle Constance.
Kdysi dávno ovládal svět zlý černokněžník Vrakobor, který…Dokonale nezajímavé. Přeskočil pár stránek a pak pokračoval:
Constance zemřela. Sedm dní a sedm nocí trpěl Vrakobor její smrtí, neboť krásnou Constance miloval. Trpěl, protože ji nedokázal sám před sebou uchránit. Nakonec nejspíše zešílel, v tomto ohledu nejsou prameny příliš jisté, avšak rozhodl se najít Lektvar života…
Harry otevřel pusu dokořán. Je zajímavé, jak se nezajímavá kniha může najednou stát zajímavou, protože jeho oči teď po řádcích doslova létaly.

***

„Asi si půjdu taky lehnout,“ prohlásila Hermiona chvíli po tom, co Harry odešel. Seděla totiž s Ronem ve společenské místnosti úplně sama a tak mezi nimi vzniklo trapné ticho.
Harry, Ron, Hermiona a Ginny byli jediní studenti z Nebelvíru, kteří zůstali na Vánoce na hradě. Všichni ostatní se odebrali za svými rodinami. Weasleyovi totiž jeli navštívit Charlieho do Rumunska, jako minulý rok a pan Weasley dostal skvělý nápad, aby Grangerovi jeli s nimi.
Mělo to však i výhodu. Až na pár studentů z ostatních kolejí a také obvyklých návštěvníků měli celé Prasinky jenom pro sebe.
„Jo, dobrý nápad,“ souhlasil Ron, „taky půjdu.“
Ani jeden z nich se však nehnul.
Hermiona se nejistě usmála.
„No, venku je pěkné vánoční počasí, že?“ pokusil se zrzek.
„Jo, jo, moc pěkné!“ přitakala Hermiona honem.
Ticho.
„No, já… poslední měsíc jsem byl asi dost nepříjemný, že?“ řekl Ron potichu. Pak ale sebral veškerou odvahu a přesunul se na křeslo vedle Hermiony. „Chtěl bych se ti… no… však víš,“ zrudl. „Chtěl bych se ti omluvit.“
„Ale Rone,“ vyhrkla honem, „já byla také dost nepříjemná a…“
Zbytek věty nedořekla. Ron se naklonil přes opěradla křesel, která je od sebe oddělovala a něžně ji políbil.
Bylo to, jako by se spolu procházeli voňavou, růžovou zahradou. Ron si vychutnával každý okamžik, kdy mu jeho polibek oplácela. Byla tak nádherná. Vlasy jí voněly jako rozkvetlá louka, pleť měla hebkou jako samet, krásné kaštanové oči a rty… její rty teď patřily jenom jemu.
„Hermiono…“ zašeptal.
Byla téměř noc a jediné světlo v místnosti vydával praskající krb, vedle kterého seděli.
Usmála se. Pomalu, ale jistě, se sesunula z křesla na zem vedle krbu, chytla Rona za košili a stáhla ho k sobě.
Zrzek ležel na boku, hlavu opřenou o ruku a pozoroval její nádhernou tvář. Jak to, že se k tomuhle neodhodlal už dřív? Ztratili tolik času… něžně ji pohladil druhou rukou po tváři a pak ji znovu políbil. Převalil se na břicho a záhy zjistil, že leží na ní, což mu zcela vyhovovalo. Hladil ji po vlasech a mezi polibky ji do ucha šeptal sladká slovíčka.
Líbal ji na krku, dýchal vůni její kůže, cítil ji celým svým tělem. Postupně začal rozepínat knoflíčky její košile. Cítil, jak se chvěje. I on se třásl.
Byla nádherná. Měla zelenou podprsenku s růžovými kytičkami. Rukou pokračoval od její tváře směrem dolů a konečky prstů hladil její krk, dekolt, bříško a přes její černou sukni zůstal na bocích.
Hermiona se cítila jako v ráji, přišla si najednou důležitá, jako osmý div světa, ten nový, dosud neobjevený a jeho objevitel se právě blížil s nespoutaným žárem v očích, láskou i chtivostí. Užívala si každý polibek, který věnoval jejím ústům, krku a bříšku… vlastně každé částečce jejího těla. Hladil ji s takovou láskou, v jakou nikdy nedoufala. Sebejistě začala rozepínat jeho knoflíčky na košili a modlila se přitom, aby šlo všechno hladce.
Když ho zbavila jednoho kusu látky, překvapeně koukala na jeho tělo. Bylo doopravdy… nedokázala rychle najít ten správný výraz. Začala mu oplácet polibky, které jí na začátku tak něžně věnoval. Rukou mu přejela po podbřišku a ucítila, jak se zatřásl.
Oheň v krbu začínal dohořívat…
„Miluji Tě!“
„Já Tebe taky, Rone. Z celého svého srdce,“ zašeptala. „Miluj mě, prosím…“
Do tmy se rozlehl zvuk zipu její sukně a následný šustot, když se jí sunula po nohou. Srdce mu bušilo jako o závod. Směl ji líbat, směl ji hladit, směl ji milovat.
„Proč je tady kruci taková tma? Lumos!“ Místnost se rázem osvítila a pohled padl na dva téměř nahé milence u krbu a na Harryho, který stál s otevřenou pusou dokořán u schodů, směrem k chlapeckým ložnicím.
„Harry?“ vyjekla Hermiona.
„Ups.“
„No,“ vzpamatoval se Harry a teď se potměšile usmíval, „nenechte se rušit, já tudy jen procházím. Klidně můžete zase pokračovat.“ Rychle přešel místnost, u portrétu Buclaté dámy se však ještě zastavil a podotkl: „Bude nějaké video?“ Odpovědí mu byla Ronova bota, která mu prosvištěla těsně okolo ucha a Hermionino vyprsknutí, když dostala záchvat smíchu.

„Takže přece jen se dali dohromady,“ usmál se Harry, když v duchu přemítal, jak to asi bude pokračovat. Toulal se po hradě, s hůlkou rozsvícenou a měl namířeno do knihovny. Potřeboval si přečíst mnohem více o té pověsti a o Lektvaru života a také o tom chtěl někomu říct, teď, když naděje opět zahořela. Řekne o tom Ginny. Podělí se s ní o svou radost. Ron s Hermionou měli jiné starosti a asi by nebylo na místě je teď kvůli tomu rušit.
Zarazil se, když uslyšel jakési zvuky. Uvědomil si, že je to něčí vzlykot.
„Sakra!“ zaslechl známý hlas.
„Ginny?“
„Harry!“ vyjekla zděšeně.
Harry šel po hlase a snažil se najít svou milovanou, aby zjistil, co se stalo. Našel ji sedět na studené zemi, jak se opírala o stěnu, rukama objímala kolena a tiše vzlykala.
„Miláčku, co se stalo?“ Posadil se vedle ní a něžně ji objal.
„Já… já… ach, Harry!“ Znovu propukla v pláč.
„Copak je? Já ti pomůžu, jen mi řekni, co se ti stalo. Někdo ti snad ublížil?“
„Ne,“ vzlykla, „když sem šla do knihovny, udělalo se mi zase špatně.“
„Aha… já ti říkal, že se nemáš přepínat,“ řekl Harry mile. „Ale to přece není důvod k pláči, ne?“
„Ty to nechápeš,“ řekla nešťastně. „Když se mi udělalo špatně, naštěstí jsem neomdlela a tak jsem radši šla na ošetřovnu za madame Pomfreyovou. Chvíli se na mě dívala a pak… nechápu, proč na to nepřišla dřív.“
„Ale na co?“ nechápal.
„Harry, já jsem těhotná!“
Harry otevřel pusu dokořán ten den už potřetí.